Jeden osudný den navždy změnil dějiny Zlína Prosincový soumrak roku 1867 padal na Zlín rychle a studeně. Na náměstí, kde se ještě před chvílí mačkali lidé, zbyl jen zmrzlý sníh a ostrý vítr. Ševcovský mistr František Bartoš si poraženecky povzdechl. Přehodil si přes rameno pár těžkých, poctivě ušitých vysokých bot z té nejlepší kůže. Dnes neprodal nic. Doma ho čekala žena Anna, malá dcerka Josefa a dva synové z prvního manželství. Budou mít hladovou zimu. „Pěkné botky, mistře. Na Hané by za ně ruce utrhali,“ ozval se u jeho lokte skřehotavý hlas. Bartoš se otočil. Stál tam Josef Brázdil z Mysločovic. Chlap s těkavým pohledem a věčně špinavými nehty. František ho znal jen zběžně, ale Brázdilova slova v něm probudila jiskru naděje. „Myslíte?“ nastražil uši Bartoš. „Tady o ně nikdo nestojí. Prý je to moc drahá práce.“ „U nás v Mysločovicích chlapi na krojové boty slyší. Pojďte se mnou, ještě dnes je prodáte a domů se vrátíte s kapsou plnou stříbňáků,“ mrkl Brázdil a vykročil směrem z města. Bartoš, poháněný vidinou snadného výdělku pro svou rodinu, bez váhání vyrazil za ním. Cesta vedla do kopců směrem na Hostišovou. Mrzlo, až praštělo, a pod nohama jim křupal sníh. František si hřál ruce v kapsách kabátu, kde opatroval svých posledních osm zlatých. Cesta ubíhala v tichu, které přerušoval jen jejich dech. Když procházeli hustým lesem nad Hostišovou, Brázdil se najednou zastavil u hromady palivového dříví. Sehnul se a zvedl ze země těžké, sukovité habrové poleno. Bartoš se překvapeně zastavil. „Co s tím chceš dělat, Josefe? V tomhle mrazu se ti chce tahat se dřevem?“ Brázdil se na něj ani neotočil, jen si poleno potěžkal v ruce. „Je tu poleno hrabový, na cep bude dobrý,“ zamumlal chladně. František se usmál nad hanáckou spořivostí a otočil se, aby pokračoval v chůzi. To byla jeho poslední chyba. V příštím okamžiku proťal ticho lesa tupý úder. Těžké habrové dřevo dopadlo silou blesku na Bartošovu hlavu. Ševcovský mistr padl bez hlesu do sněhu. Brázdil, zaslepený vidinou bohatství, udeřil ještě několikrát, dokud se tělo na zemi nepřestalo hýbat. Vrah dýchal tak hlasitě, že přehlušil i šumění stromů. Klekl si do krvavého sněhu. Opatrně odřízl luxusní vysoké boty a z kapes mrtvého vytáhl ubohých osm zlatých. To byla cena za lidský život. Tělo odtáhl do houští, poleno zahodil a s kořistí zmizel ve tmě směrem na Mysločovice. O dva dny později seděla Anna Bartošová ve své zlínské kuchyni. Strach jí svíral hrdlo. František se nikdy takhle neopozdil. Když se ve dveřích objevili sousedé s bledými tvářemi a četnický strážmistr, pochopila všechno dřív, než promluvili. Její muž byl mrtvý. Našli ho v lese u Hostišové. Zlínem projela vlna vzteku. Místní chlapi na nic nečekali. Vědělo se, s kým Bartoš z náměstí odcházel. Skupina zlínských občanů dorazila do Mysločovic jako velká voda. Brázdila našli v chalupě. Když uviděl dav rozzuřených sousedů, pokusil se vyskočit oknem, ale neměl šanci. Zlínští ho srazili k zemi, spoutali a pod tíhou nalezených bot a zakrváceného oblečení se vrah brzy ke všemu přiznal. O tři roky později, v září roku 1870, stála Anna znovu před oltářem. Vedle ní stál mladý, ambiciózní švec Antonín Baťa. Spojili své životy i živnosti. Anna byla vdova s dětmi, Antonín chudý řemeslník s velkými plány. Když se jim o šest let později, v prosinci 1876, narodil syn Tomáš, nikdo netušil, že tento chlapec jednou obuje celý svět. Osud tehdy v hostišovském lese rozehrál krutou a krvavou kartu. Nebýt onoho nešťastného habrového polena a tragické smrti ševce Bartoše, dějiny Zlína by se vydaly úplně jinou cestou. 